close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Únor 2007

Levhart skvrnitý

11. února 2007 v 15:11 Levhart
Tato kočka je už o hodně menší než lev a tygr. Jen málo šelem se může pochlubit tolika jmény jako levhart. Spisovatelé dobrodružných knih a cestopisů ho nazývají pardálem, panterem, leopardem a tak dále. O žádné šelmě se také nenapsalo tolik nepravd a smyšlených historek jako o levhartovi. Jedním z největších nedostatků, s kterými se setkáváme i v moderních cestopisech, je naprostá neznalost území, která tato šelma obývá. Podle mnohých autorů napadá levhart hrdiny jejich povídek právě tak v Africe jako v Jižní Americe nebo v Austrálii. Často jde o holou smyšlenku, nebo si autoři pletou levharta s jinou skvrnitou šelmou, s jaguárem.
Levhart bývá i s devadesáticentimetrovým ocasem až dva a půl metru dlouhý. Srst má žlutou až tmavožlutou a na celém těle pokrytou černými skvrnami. Jsou to nepravidelné tečky, půlměsíčky, na hřbetě a na bocích kroužky. Barva srsti uvnitř kroužku, ve dvůrku, je vždy o něco tmavší než okolní srst. Jaguár má však ve dvůrcích ještě černé tečky. Tečky v kruhových skvrnách mají levharti jen zcela výjimečně.
Levhartovo zbarvení je přizpůsobeno místu, kde žije. Levharti, podobně jako tygři, vytvářejí mnoho zeměpisných ras. Ze všech kočkovitých se rozšířili nejvíce. Žijí v celé Africe, v Malé Asii, v Persii, v Zakavkazí až po Kavkaz, v Indii a na Indických ostrovech, v číně, v Mongolsku, na Sibiři a v Koreji. Zamyslíme-li se nad výčtem oblastí, v nichž žijí, pochopíme, proč se levhartí rasy liší někdy tak nápadně. Vždyť rozdíly mezi podnebím Sibiře a tropické Afriky jsou skutečně značné. Proto sibiřští a čínští levharti mají mnohem hustší a delší kožešinu než levharti z oblastí tropických

Manul

11. února 2007 v 15:05 Manul
Připomíná poněkud divokou kočku. Je však menší. Tato pěkná kočka má dlouhou žlutohnědou srst a poněkud prodloužené "licousy". Jen na hřbetě má několik slabě znatelných řídkých tmavých pruhů. Také ocas je nezřetelně pruhovaný.
Žije v asijských pouštích a na náhorních stepích. Za úkryty používá nor svišťů a jiných zvířat, případně rozsedlin skal. Živí se takřka výhradně drobnými hlodavci.
Manul bývá zřídka chován v zoologických zahradách. Mají ho také v pražské zoo, ale je to zvíře celkem málo zábavné, protože celý den prospí někde v úkrytu a ožívá až za soumraku.

Lev masajský

11. února 2007 v 15:01 Lev
Má vysoké nohy a krátkou hřívu.
Již od pravěku chovali lidé lvy v zajetí. Tato velká šelma si dost snadno zvyká na zajetí a brzy se naučí i různým kouskům. Lva spatříme v každé zoologické zahradě. V zajetí se i dobře rozmnožuje a snadno si zvyká i našemu podnebí. Některé zoologické zahrady již vypěstovali stovky lvíčat. První místo ve světě zaujímá v tom zoologická zahrada v Lipsku (NDR). Už před druhou světovou válkou v ní odchovali svého tisícího lva. Tato zahrada prodala své lvi dokonce i do jižní Afriky!
Pro zajetí se lvi dnes už neloví. Snazší a levnější je vypěstovat mláďata lvů už zajatých. Metlou lvů v přírodě jsou jen "lovci", kteří toto krásné zvíře odstřelují "ze sportu". Naštěstí zřídili v Africe několik rozsáhlých rezervací, kde má tato kočkovitá šelma naprostý klid, takže se zatím o její osud nemusíme strachovat.

Kočka divoká

11. února 2007 v 14:57 Kočka,ale ne domácí!
Žije v Evropě, v Asii a v Africe. Také divoké kočky se liší podle toho, kde žijí. Známe celkem jednadvacet zeměpisných ras. Mezi jednotlivými rasami jsou takové rozdíly, že dřívější zoologové je pokládali za samostatné druhy. V Čechách a na Moravě byla sice vyhubena už před mnoha lety, ale na Slovensku se s ní můžete setkat ještě dnes.
V sousedním Německu žije už jen v pohoří Harz a Eifel, kdežto ve střední oblasti Alp vymizela už v druhé polovině minulého století. Tu a tam se ještě objeví v lesích široké ho okolí Ženevy. Překvapující je, že se divoká kočka neudržela ani ve Skandinávii. Na britských ostrovech, žije dosud řídce ve Skotsku.
Lze jen těžko říci, kolik divokých koček žije ještě u nás. Je to totiž zvíře velmi obezřelé a žijící skrytě. Domníváme se, že jich v polední době na Slovensku velmi ubylo. Údaje o výskytu divoké kočky v tomto století v Čechách jsou sporné.
Dříve než se seznámíme s jejím životem, povíme si, čím se liší od kočky divoké kočka domácí. Divoká kočka je vždy o něco mohutnější a váží 5 až 11 kg. V poměru k tělu má kratší nohy a širší hlavu s hodně příkrým čelem. Domácí kočka má čelo šikmé. Zbarvením se kočka divoká podobá šedé až žlutošedé kočce domácí. Nikdy však není mramorovaná, nýbrž jen proužkovaná. A konečně posledním znakem je poměrně krátký huňatý ocas.
Domovem kočky divoké jsou husté lesy s hojným křovinatým podrostem. Doupě si kočka zakládá ve stromových dutinách, ve skalních štěrbinách, leckdy i v opuštěných liščích norách. Po celý rok žijí kočky samotářsky, jen v únoru se párují. Samice však zakrátko samce opouští. V teple vystlaném doupěti rodí po třiašedesáti dnech koťata. Ta se rodí slepá a teprve po deseti až dvanácti dnech se jim otvírají oči. Kočka je starostlivá matka a při obraně mláďat se postaví i proti člověku. Je-li ohrožována, přenáší koťata do jiného úkrytu. Koťátka rychle rostou a brzy si počínají hrát s matkou. Kočka divoká je jako všechny kočka velmi čistotná a mladé několikrát denně olizuje.
Její potrava je velmi rozmanitá. Loví však hlavně myši a hraboše. Proto zasluhuje plně naší ochrany. V Německu dokonce divoké kočky uměle vysazují do přírody, aby zvýšili jejich stav. Kromě hlodavců loví kočka i ptáky, a dokonce i ještěrky. Krmí-li mladé a má-li nedostatek kořisti, odváží se i na větší zvířata. Tehdy loví i zajíce a je zaznamenáno, že ulovila i srnčí kůzle. To se však stává jen výjimečně.

Kočka zlatá

11. února 2007 v 14:52 Kočka,ale ne domácí!
Je velká jako slabší levhart a má několik barevných fází. Většinou je rudohnědá se světlejšími boky a se světlou spodinou, s několika tmavými skvrnami především na hrdle a na prsou. Známe však i exempláře celé kaštanově hnědé nebo světle šedé.
Kočka zlatá má poměrně malou hlavu. Žije v západní a ve střední Africe. Je typickým pozemním zvířetem. Na stromy neleze. Její hlavní kořistí jsou ptáci a drobní savci. Za doupě si volí skalní pukliny, jeskyně a opuštěná doupata jiných zvířat.

Jaguár americký

11. února 2007 v 14:31 Jaguár
Je to velká skvrnitá šelma. Autoři knih ji často zaměňují s levhartem. Známe už odlišovací znaky obou. Jaguár má poměrně mohutnější hlavu a kratší nohy. Má i kratší ocas. Levhart nosí dlouhý ocas špičkou vzhůru. Velikostí a základním zbarvením se obě šelmy neliší.
Jaguár žije hlavně v Jižní Americe. V Severní Americe se s ním setkáváme jen v jižních státech. Způsobem života se podstatně neliší od svých ostatních příbuzných.
Výborně skáče, plíží se a znamenitě šplhá po stromech. Podobně jako tygr se rád koupe a dokáže přeplavat i široké jihoamerické veletoky.
Jaguár útočí na člověka jen tehdy, je-li poraněn. Jinak se mu jako ostatní šelmy vyhne.
Jaguár rád pobývá u vody, kde číhá na svou oblíbenou kořist, na velké hlodavce - kapybary. Jinak loví i jiné větší savce, jako jsou tapíři a velká domácí zvířata. Nepohrdne však ani ptáky a drobnými živočichy.
V přírodě se mezi jaguáry tu a tam vyskytnou černě zbarvené kusy - jako u levharta. To jsou nejvyhledávanější zvířata pro zoologické zahrady.
V zajetí se chová jaguár stejně jako levhart. Mladá koťata snadno zkrotnou a dají se vodit na řemínku jako psi. Snadno se také rozmnožuje, a dokonce se i kříží s levhartem.

To jsem dostala od vodního sluníčka

11. února 2007 v 14:15 Bleskovky
Nádherné moc děkuji!!!

Pardál obláčkový

11. února 2007 v 13:56 Pardál
Žije v jižní Asii a v Indonésii. Jeho základní barva je popelavě šedá nebo žlutošedá. Velké tmavohnědé skvrny jsou černě lemovány.
Pardál obláčkový měří asi metr a má poměrně dlouhý ocas. Jeho krátké nohy prozrazují, že jde o zvíře žijící na stromech. Chytá prý vše, čeho se může zmocnit, ale hlavní jeho kořistí jsou ptáci.
Tento pardál je jako vzácnost chován v pražské zoologické zahradě.

Puma americká

11. února 2007 v 13:48 Puma
Puma americká neboli KUGUÁR bývá v amerických cestopisech nazývána často stříbrným lvem. Je o něco menší než ostatní velké kočky a liší se od nich jednobarevným neskvrnitým kožichem. Je druhým představitelem velkých koček v Americe. Je však rozšířenější než jaguár. Vyskytuje se i daleko na severu v kanadských lesích, a kromě celé Severní Ameriky se s pumou můžeme setkat i v Jižní Americe, kde zasahuje až do Patagonie. Na tomto území žije celá řada zeměpisných ras, které se liší nejen velikostí, ale i zbarvením. Největší jsou pumy kanadské, které mají krásnou stříbrošedou barvu; jihoamerické pumy jsou rezavě hnědé.
Puma se živí podobně jako ostatní kočky. Na kořist číhá buďto na stromech nebo na skalách. Šplhá výborně o její mrštnosti svědčí případ, který se přihodil v Kanadě. Při odchytu zahnali mladou pumu na vysokou skálu obklopenou sítěmi. Jen strmá, osmnáct metrů vysoká stěna nebyla lovci obsazena. Puma toho využila a obrovským skokem se vrhla s této výšky na zem a utekla. Jasně to dokazuje, jak dokonalými skokany jsou kočkovité šelmy.
Zajímavé je zbarvení mladých pum. Jejich kožíšek je totiž poset velkými tmavými skvrnami. Od mládí chované pumy snadno zkrotnou a přilnou ke svému chovateli. Pěstují je ve všech větších zoologický zahradách. V zajetí se dobře rozmnožují.

Ocelot

11. února 2007 v 13:40 Ocelot
Z ostatních malých a středních koček je skvrnitá kočka Ocelot. Žije v krajinách od jižního Texasu až do Brazílie a Bolívie. Je větší než kočka divoká. Zbarvením se řadí mezi nejkrásnější kočkovité. Tmavými skvrnami na světlém podkladu se podobá ocelot levhartu. Pro pěkný vzhled a pro snadné ochočení je častým chovancem zoologických zahrad.
Způsobem života i výběrem potravy se shoduje s kočkou divokou. Přijdou mu vhod jak savci - od myší až po kolouchy - tak i ptáci, které dokáže přemoci.

Tygr sumatránský

11. února 2007 v 13:38 Tygr
Patří k nejmenším rasám takzvaných tygrů ostrovních. Je daleko menší, ale překrásně zbarvený. Jeho srst je sytě oranžově červená se silnými černými pruhy.
Posuzujeme-li tygra podle jeho životních i tělesných vlastností a schopností, můžeme o něm směle prohlásit, že je nejdokonalejší a také nejnebezpečnější šelmou. V přírodě nemá vůbec nepřátel. Ohrožuje ho jedině člověk s dokonalými zbraněmi. Jedinou výjimkou tvoří malá indická psovitá šelma kolsun. Je to asi padesát centimetrů vysoké a metr dlouhé tvíře, které loví ve smečkách. Věrohodní cestovatelé souhlasně tvrdí, že smečka kolsunů může tygra doslova uštvat a ulovit. Zdá se však, že tu jde spíš o nezkušené tygří mládě nebo o zvíře stářím už sešlé. Poměrně slabí kolsuni dokáží tygra zdolat tím, že při štvanici z něho strhávají kusy svaloviny, až nakonec ztrátou krve zeslabený tygr podlehne. Stává se to ovšem jen výjimečně.
Podobně jako lev i tygr se zřídkakdy odváží napadnout slona. Obrovská sloní síla odolá útoku i této velké a velmi silné šelmě.
Tygr se člověku obyčejně vyhýbá. Jinak si počíná, je-li podrážděn, nebo dokonce poraněn. Rozzuřené zvíře obyčejně bez rozvahy i proti sebevětšímu počtu protivníků. A co pak proti němu zmohou slabá kopí domorodců, když někdy ani puška nestačí? Tygří útok bývá tak bleskurychlý, že střelec nestačí ani zalícit. Nenadálý útok z bezprostřední blízkosti dopadne až třímetrákový tygr na kořist, zasekne do ní drápy a ohromnou silou chrupu zláme oběti vaz.
Mezi velkými kočkami, ať už jde o lva, o levharta nebo o tygra vyskytnou se občas jedinci, kteří se specializují na poměrně snadno dosažitelnou kořist - na člověka. Z těchto takzvaných lidožroutů má nejhorší pověst tygr, u něhož je lidožroutství nejčastější. Ne každý tygr však napadá člověka. Přesto škody páchané ojedinělými tygry jsou někdy katastrofální.
Zajímavé však je, že v Mandžusku a v jihovýchodní Sibiři jsou lidožraví tygři prakticky neznámí. Za sto let tam nezaznamenali ani jediný případ, že by byl tygr usmrtil člověka.
Dnes je tygr chráněn ve všech oblastech, kde žije. Zejména zemědělci brzy pochopili, co tygr v přírodě znamená. Vždyť omezuje nadměrné rozmnožování škodlivých kopytníků. V krajinách, kde byli tygři vystříleni, rozmnožila se nebezpečně divoká prasata, která způsobuje rytím na plantážích nedozírné škody.
Tygr je totiž specialista na divoká prasata, která tvoří hlavní chod jeho jídelníčku. Loví však i větší kopytníky - jeleny, buvoly, srnce apod.
Ulovenou kořist si tygr obvykle zatáhne někam do houští, kde je chráněn. Tygří hody trvají dost dlouho, jako u všech koček. Tygr si často se zabitou kořistí i hraje a dlouho ji olizuje drsným, jako struhadlo ostrým jazykem. Silný a zdravý tygr spořádá na posezení ohromné množství potravy. Až třicet kilogramů! Přecpaný tygr pak ulehne v dobrém úkrytu někde u vody a často až tři dny nežere a jen tráví. V zoologických zahradách, kde dostává potravu pravidelně, stačí mu osm kilogramů masa denně.
Tygr není vysloveně nočním zvířetem. Zvláště v místech, kde není pronásledován, pohybuje se hlavně ve dne. Jeden tygr obývá rozsáhlou oblast a ujde za den desítky kilometrů. Ozývá se mnohem méně než lev - a tišeji. Jen v době rozmnožování slýcháme samce ozývat se hlubokým drsným zařváním, které zní asi jako "a-o-ung". Jiný hlas, který tygr vydává, podobá se mňoukavému "vau".
Ještě si povšimneme jednoho rozdílu mezi tygrem a lvem. Tygr totiž miluje vodu. Rád se koupe a výborně plave. Tím je vysvětleno i to, že se tygr často objeví i na ostrovech, odděleným širokým pruhem moře. Mnozí pozorovatelé viděli tygra, který přeplaval mořskou úžinu i několik kilometrů širokou.
Na stromy však tygr nikdy nešplhá. Proto se domorodci zachraňují před tygrem na strom. Stromy tygr vyhledává jen tehdy, když si na nich potřebuje obrousit drápy. Zarývá je hluboko do kůry a tahem dolů si je obrušuje. Podle drápanců v kůře se pozná tygří "revír".
Tygr nejen výborně skáče, ale dovede se i znamenitě plížit. Přes svou značnou velikost se při plížení pozorovateli doslova ztrácí i v nízké trávě. Deset až dvacet metrů před kořistí se náhle vymrští jako ocelové pero a jedním nebo několika skoky oběť dostihuje.
Na jaře si samice v dobrém úkrytu - obyčejně ve skalních dutinách, pod vývraty stromů apod. - vystýlá chlupy teplý brloh pro mláďata. Březost trvá sto pět až sto devět dní. Mláďata v počtu dvou až čtyř, někdy i šesti, jsou až do dvacátého dne slepá. Ale jemný pruhovaný kožíšek už mají. Jsou-li mladí tygři podobně jako lvi a ostatní šelmy od mládí vychováváni, zkrotnou a svému ošetřovateli ani v dospělosti neublíží. Ovšem ani tomu nejkrotšímu tygru nemůžeme plně důvěřovat. Jednou z jejich oblíbených her je skákat na svého pěstitele. Dospělejší tygří mládě však může člověka drápy vážně zranit.
Celkem lze říci, že tygr je civilizací ohrožen mnohem více než lev. Teprve v poslední době se započalo s ochranou této skutečně krásné kočkovité šelmy a doufejme, že se podaří zachránit jejímu úplnému vyhubení.

Tygr bílý

11. února 2007 v 13:32 Tygr

Gepard štíhlý

11. února 2007 v 13:29 Gepard
GEPARD štíhlý
O jeho životě v přírodě není mnoho zpráv. Překvapuje to tím víc, že ho lidé, hlavně v Indii, už dlouho využívají k lovu gazel a antilop. První zprávy o krotkých gepardech pocházejí už z třetího tisíciletí před naším letopočtem. Na dvorech indických Maháradžů chovali desítky těchto zajímavých kočkovitých šelem. Podle věrohodných zpráv mívali někde až nad tisíce gepardů. Má nápadně vysoké nohy, je velký jako levhart, má kulatou hlavu a dlouhý ocas. Oční panenky má kulaté. Od všech kočkovitých se liší tím, že nemá vtažitelné drápy.
Domovem geparda jsou rovinaté, otevřené kraje Přední Indie, Íránu, Afghánistánu, Balúčistánu, Turkménie, Arábie a Afriky.

Postavou a pohyby připomíná spíš chrta než kočkovitou šelmu. Na rozdíl od některých koček nešplhá, zato je skvělý běžec. Přesnými přístroji bylo zjištěno, že gepard dokáže běžet rychlostí až 120 km/h. Je tedy nejrychlejší savec na souši. Jeho rychlost vynikne srovnáním s rychlostí jiných zvířat. Chrt dokáže běžet rychlostí až 110 km/h, antilopy 80 až 110 km/h, zebra 60 až 65 km/h, a člověk až 36 km/h. Je samozřejmé, že tuto obrovskou rychlost, může gepard vyvinout jen na kratší vzdálenost. Při delším běhu se brzy unaví a další štvanice už není schopen.

Kořist loví gepard tak, že se k ní co nejvíc přiblíží, potom prudce vyrazí, dožene ji a srazí k zemi. Stíhá hlavně antilopy, gazely a jiná rychlá zvířata.
V přírodě chycené mládě geparda se musí nejdříve zkrotit a pak asi pět nebo šest měsíců cvičit pro lov. Gepard přímo vyniká tím, jak se dá snadno zkrotit. I starší zvířata, chycená do ok, se mohou vycvičit k lovu.
Lovecké gepardy vozí ve zvláštních lehkých vozících. Jejich vůdce je drží na šňůrce. Přes hlavu dávají gepardům kožené kukly. Zvěř se potahu s vozíčkem nebojí tolik jako osamělého lovce, takže spřežení se může přiblížit až na dvě stě tři sta kroků. Tehdy vůdce sejme gepardům kukly a ukáže jim kořist. Jakmile gepardi antilopu spatří, seskočí z vozíku, chvíli se plíží, náhle divoce vyrazí a v několika desítkách metrů antilopu dohoní. Skočí ji na krk a zlámou jí vaz. Velitel rychle přikluše na koni a podřízne ulovenému zvířeti hrdlo. Do dřevěné misky zachytí krev a předloží ji gepardovi. Pak mu znovu nasadí kuklu a pokračuje v lovu dál. Někdy se stane, že zvěř zpozoruje geparda příliš brzy. Pak skončí lov neúspěchem. Gepard totiž nepronásleduje kořist dál než nejvýš na pět set metrů.
V zajetí však gepard dlouho nevydrží. Zvlášť v zoologických zahradám gepardům příliš nesvědčí. Nedožívají se také nikdy tak vysokého věku jako jiné kočkovité šelmy. Potřebují totiž volný pohyb, který v těsných klecích nemají. Jen několikrát se podařilo rozmnožit geparda v zajetí. Příčiny mnoha nezdarů chovatelů nejsou známy. Snad pramení z malé znalosti jeho způsobu života v přírodě. Všichni chovaní gepardi byli chyceni většinou v přírodě jako mláďata. Jsou proto mnohem vzácnější a dražší než ostatní kočkovité šelmy.

1 Bleskovka

11. února 2007 v 13:20 Bleskovky
Vyhrávají první dva!!!
Jakou kočkovitou šelmu na blogu ještě nemám ?

Serval stepní

11. února 2007 v 13:04 Serval
Je větší než kočka divoká, ale menší než rys. Na světlém kožíšku má tmavé skvrny. Poznáme ho podle štíhlého těla a nápadně vysokých nohou. Žije v afrických stepích nebo na okrajích pralesů. Hlavní potravou jsou ptáci. Loví je tak, že se k nim co nejvíce přiblíží, a když vzlétnou, vyskočí za nimi vysoko do vzduchu a lapí je. Pro pěkný a zajímavý vzhled jej často chovají v zoologických zahradách.

Rys ostrovid

11. února 2007 v 13:01 Rys
Snadno ho poznáme podle krátkého pahýlovitého ocásku s černou čepičkou. Konečky uší zdobí štětičky dlouhých chlupů. Prodloužené chlupy na tvářích vytvářejí jakési licousi.
Vlastí ryse je Evropa, Asie a Severní Amerika. V Evropě byl už z valné části vyhuben. Hojněji žije jen v Polsku, v bývalém SSSR, ve Finsku a ve Švédsku. Ze středoevropských zemí se může jedině Slovensko pochlubit pěkným stavem rysů. Zásluhou ochrany zvířat se rozšířil i do historických zemí. Objevil se i v Beskydách. Je pravděpodobné, že se odtud rozšíří ještě víc k západu. V důsledku hájení se opět objevuje v oblastech, kde jej lidé nemilosrdně vyhubili, protože si neuvědomili jeho význam v přírodě. Znali ryse jen jako škodnou, která přepadá srnčí zvěř. O jeho vyhubení se postarala hlavně železa. Rys nemá - jako většina kočkovitých - příliš jemný čich, a dá se tedy snadněji oklamat. Zákazem používání želez se jeho stavy opět zvyšují.
Odstřel ryse je totiž velmi obtížný. I nejobezřelejší lovec se k němu dostává jen velmi nesnadno. Rysův bystrý zrak a sluch vypátrá nebezpečí už na velkou dálku.
Dovede skrytě žít a tiše se pohybovat. Rys žije především v hustých lesích se skálami. Ve skalních dutinách a pod vývraty si zakládá svůj pelech. Přestěhuje-li se rys do oblastí, kde dlouho nežil, nadělá na srnčí zvěři, která je jeho nejoblíbenější potravou, mnoho škod. Snadno ji ukořistí, poněvadž není na něho zvyklá. Tehdy uloví rys víc, než sám spotřebuje. Pak často nalézáme usmrcenou zvěř, z níž si rys nevzal ani sousto.
Po čase si však zvěř na ryse zvykne, je opatrnější a obětí je pak méně. Zjistilo se, že nejmohutnější srnci s nejlepším parožím jsou právě v oblastech, kde se usídlil rys. Ten totiž loví jen slabé a přestárlé kusy.
Velcí sibiřští a kanadští rysové, kteří váží až 50 kg (náš rys jen 30 kg), loví i soby a jeleny. Kromě toho se rys živí i ptáky, žere však také myši, zajíce a podobně. Na kořist číhá obyčejně na nějakém vyvýšeném místě, buď na skále nebo na stromě. Mohutným skokem se pak vrhne oběti na hřbet, silným chrupem jí překousne tepny a zláme vaz. S menší kořistí si často hraje jako kočka s myší. Nadhazuje ji, skáče na ni, vrčí a podobně.
Rysové se páří od ledna do března. Po deseti týdnech, v dubnu až v květnu, vrhá rysí samice v teple vystlaném doupěti 2 až 3 slepá mláďata. Teprve po deseti dnech se jim oči otvírají. Rysice je dobrá a starostlivá máma. Mláďátka ustavičně čistí a zahřívá. Blíží-li se nebezpečí, přenese je do jiného úkrytu.
Malý rys snadno zkrotne a chodí za svým pánem jako pes. Zahlédne-li však nějakou kořist, vzruší se natolik, že v tu chvíli zapomíná na svého velitel a předhozenou potravu si i proti němu houževnatě brání. Je-li v zajetí dobře ošetřován, dožívá se až dvaceti let.

Lev pustinný

11. února 2007 v 12:57 Lev
Je nejznámějším zástupcem velkých koček. Znali ho již Egypťané, Řekové a Římané. Opředli ho mnoha skazkami a bajkami, z nichž mnohé se udržely v knihách až dodnes. Musíme si hned zpočátku říci, že tzv. král zvířat nežije v poušti, jak se často zcela chybně uvádí. Jako každý masožravec potřebuje nutně vodu a bez ní by zahynul. Lev je naopak zvířetem, které žije ve stepích a savanách hustě porostlých křovinami. Jeho písková barva srsti dokonale splývá se sluncem zažloutlou trávou.
Ve starých přírodopisech se obvykle dočítáme o rytířském chování lva při lovu. Než prý se vydá za kořistí, hlasitě zařve, aby na sebe všechna zvířata upozornil. Ve skutečnosti se však chová jako ostatní šelmy. Buď docela tiše číhá sám u napajedla, nebo loví v tlupě. To pak několik lvů stádo neslyšně oběhne, přikrčí se do zálohy a zbytek tlupy svým řevem natlačí stádo na číhající zvířata. V tom tedy není nic rytířského.
Ostatně lví řev má jiný význam. Je totiž zvláštním signálem, kterým lev dává na srozuměnou ostatním lvům, že toto loviště patří jen jemu a že si je bude hájit proti jiným zájemcům. U zvířat známe mnoho podobných signálů. Stejný význam má i jelení troubení, ptačí zpěv a podobné projevy.
Jakmile se lev přiblíží ke kořisti, dlouhým skokem jí skočí na šiji a zasekne se do ní ostrými drápy, aby se nesmekl. Stiskem zubů a pootočením hlavy zláme kořisti vaz. Tak vypadá lví útok v příznivém případě. Někdy se však postaví kořist lvu na odpor. A často se stává, že lev i prohraje. Jen tři zvířata se lva nemusí bát : slon, pabuvol a nosorožec. Jim se lev zdaleka vyhne, protože ví, že souboj s nimi by byl nad jeho síly. Jen mláďata těchto obrů mu někdy padnou za oběť, když se zatoulají daleko od svých matek.
Lev loví hlavně zebry a antilopy. Tím vlastně chrání přírodu, aby se v ní tato zvěř příliš nerozmnožovala. V krajinách, kde lidé lvy vyhubili, rozmnožili se tito kopytníci tak silně, že pustošili lidem pole, nebo hromadně hynuli nakažlivými chorobami, které přenášeli i na domácí skot. Dnes už lidé v Africe vědí, jak je lev vlastně pro přírodu užitečný, a proto ve většině afrických krajů je odstřel lvů přísně zakázán.
Lev se však neživí jen zebrami a antilopami. Výjimečně v jeho žaludku našli lovci i ptáky, myši, hady, ještěrky a dokonce i kobylky. Není tedy lev tak vybíravý a mnohdy nepohrdne ani zdechlinou. Podle zkušeností ze zoologických zahrad stačí lvu k nasycení denně asi osm kilogramů masa. Ovšem v přírodě toho spořádá někdy mnohem víc. Ale to pak delší dny odpočívá a tráví.
Je zajímavé, že zebry a antilopy poznají, kdy je jejich nepřítel nasycen, a kdy jim tedy nehrozí nebezpečí.
Jak jsme se už zmínili, loví lvi dost často v tlupách. Bývá to obyčejně starý pár s odrostlými lvíčaty.
Svou kořist lev často zahrabává, aby mu ji hyeny, supi a šakali nesežrali. Častokrát byl lev přistižen při tom, jak si ukořistěné zvíře doslova hlídá. Leží vedle něho, a příslušníci tlupy se v hlídání doslova střídají. Při požírání kořisti zhltne lev nejdříve vnitřnosti, svou nejmilejší pochoutku, a teprve potom se pustí do masa.
Ani zbytky hostiny však nepřijdou nazmar. Sotva lvi odtáhnou, vrhnou se na ně hyeny, supi, šakali i čápy marabu a z celé kořisti zůstanou zakrátko jen velké kosti.
Někteří lvi, kteří ztratili strach z člověka, navyknou si lovit kořist mnohem dostupnější - domácí zvířata. Z těchto lvů se pak stávají i lvi lidožrouti. Jinak každý lev před člověkem obyčejně ustoupí. Ale pozná-li jak snadnou kořistí je člověk, stane se drzým až vyzývavým. To jen dokazuje značnou inteligenci této šelmy.
Lvi už byli na mnoha místech úplně vyhubeni. Hojněji se dnes vyskytuje v přírodních parcích. Tam se naučili lvi poznávat člověka jako tvora, který je nechává na pokoji. Automobilisté je při jízdě z docela malé vzdálenosti fotografují a ještě se nestalo, aby lev člověka usmrtil.
A nakonec něco o rodinném životě lvů. V době rozmnožování bojují často lvi mezi sebou o samice a častují se pořádnými ranami předních tlap. Před vážnějším zraněním je však chrání hustá hříva.
Samice rodí po sto dvou až sto pěti dnech ve skalních dutinách dvě až šest mláďat. Ta jsou po narození jen asi třicet centimetrů dlouhá. V prvních dvou týdnech jsou slepá a samice se o ně musí velmi pečlivě starat. Neustále je něžně olizuje a po celý první měsíc se od nich nevzdaluje. Lev je dobrý otec a lvici v té době zásobuje masem, aby se nemusela vzdalovat. Lvíčata mají totiž mnoho nepřátel. Nejnebezpečnější je hyena, která slídí po opuštěných lvíčatech a s velkou oblibou je požírá.
Lvíčata jsou jako všechna koťata velmi hravá a jsou nápadně tmavě skvrnitá. U některých lvů se tato skvrnitost zachovává až do dospělosti. V přírodě dospívá lev ve čtyřech letech. Dožívá se asi dvaceti let, výjimečně třiceti.
Dnes žije lev v Africe jižně od Sahary a v Přední Indii. Tato zkušenost je celkem málo známá. Indičtí lvi jsou však už téměř vyhubeni. V rezervaci Kathaiwar (severozápadně od Bombaje) jich žije jen asi dvě stě devadesát kusů.
Původní rozšíření lva bylo mnohem rozsáhlejší. Ještě ve starověku žil i v jihovýchodní Evropě, kde jej však brzy vyhubili. Stejný osud stihl lvy v Malé Asii a v severní a v jižní Africe.
Dnešní lvi se od sebe liší nejen velikostí, ale i tvarem hřívy. Připomeňme si však, že hříva, podle které každé dítě lva pozná, není u lvů žijících v přírodě nikdy tak mohutná, jako u lvů chovaných v zajetí. Lvům v přírodě totiž velmi prořídne rvačkami a prodíráním trnitými křovinami.






Tygr Sibiřský

11. února 2007 v 12:52 Tygr
Tygr mandžuský neboli SIBIŘSKÝ patří k největší rase. Od jiných tygrů se liší tím, že má v zimě velmi dlouhou a hustou srst. Také jeho ocas, porostlý dlouhými chlupy, je mnohem huňatější. Jen jeho zbarvení není tak pestré a živé jako u ras tropických. V zimě bývá světlé, žlutooranžové, v létě poněkud červenější.
Na celém Dálném východě, tj. v Mandžusku a v jihovýchodní Sibiři, žilo na počátku šedesátých let tohoto století asi sto tygrů. Jsou tam sice chráněni, ale jejich ochrana je málo účinná, takže jejich stavy se neustále povážlivě snižují.

malý tygříček

11. února 2007 v 12:44 Tygr